TRÁVÍŠ ČAS?

Znáš ten pocit, kdy si myslíš, že chvíle, kterou jsi prožil je nenávratně pryč?

Kdo určuje cenu okamžiku? Vždyť i v práci se dějí nečekané a neopakovatelné momenty.

Například dnes 10. 11. 2016 jedu ráno vlakem Ostrava - Břeclav. Úžasná zamlžená nálada a rychlé vstávání mi znemožňuje pořádné probuzení. Na nádraží v tichu snídám, paní z bufetu vytahuje ceduli s denní nabídkou. Všechno stíhám (to se většinou nestává), je tohle taky neopakovatelné nebo jen příliš obyčejné? Přijede vlak, místo na nástupišti volím intuitivně. Nejraději sedím v otevřeném prostoru, kde jsou sedadla po dvou. Ve vagónu se rozhodnu pro místo nedaleko dveří, směr jízdy neřeším. Obyčejně mívám plnou krosnu, dnes ne. Jedu si trhat osmičku. Obyčejně tu plnou krosnu položím vedle sebe, bývá těžká. Dnes ne, dnes ji dávám na polici nad hlavou. Hle! Zrovna nad mými sedadly někdo zapomněl květinu, odsouvám ji, rozhlížím se, nikdo se nehlásí. Ten pán bude smutný, až zjistí, že ji nechal ve vlaku. Třeba se to mělo stát, třeba si to jeho žena zaslouží. Po dvaceti minutách neodolám a podívám se, červená a bílá růže. Bílá je drobnější a trochu víc mrtvá. Pro manželku a dceru, manželku a matku, dvě dcery, manželku a milenku? Teď je mám na starosti. Co si počít? No asi je tu nenechám.

Za poslední dobu jsem se naučila, že energii, jež k nám přijde bychom měli okamžitě poslat dál a nenárokovat si z ní žádnou část. Dávej a nečekej nic zpět, jedině tak se budeš cítit dobře. Přerov. Když bude mezi námi energie bez újmy proudit, snadněji přijmeme fakt, že každý okamžik je neopakovatelný. Může se zdát, že stereotyp se tváří opakovatelně. To se stane jen tehdy, nevěnujeme-li pozornost maličkostem - jsme slepí, hluší, nevnímáme. Máme přece tolik starostí, nebudeme se zajímat ještě navíc o starosti okolí