Erotické třeštění textu zasáhne dokonce i italský kávovar

Novela Jezero se od dosavadní tvorby pražské rodačky (* 1970) Bianky Bellové výrazně liší, jakoby se spisovatelka převlékla ze sukně do kalhot, které jí nepadnou.

Snaha zdůraznit drsnost mužského pohledu na svět se v Jezeru přesmykla do extrému, jenž v konečném důsledku působí uměle. Takhle muži nemluví, takhle ženy nemluví, takhle prostě nemluví nikdo.

„Nami je zpocený. Drží se bábiny sádelnaté ruky. Vlny jezera pravidelně pleskají o betonové molo.” Těmito větami začíná příběh chlapce poznamenaného ztrátou matky a touhou po shledání.

Nicméně hlavním hrdinou není Nami, chlapec žijící ve fiktivním městečku Boros, ale Jezero… Tajemné, zpočátku hluboké a čisté, jezero mluvící v obrazech a podobenství, jež mají chránit a vyživovat.

A nad Jezerem se vznáší Duch, který pomáhá, nebo škodí, dle toho, jak lidé zachází s hojností, kterou jim nabízí.

Nami hledá v minulosti přítomnost. Proto se vypraví do města, proto se vypraví jako každý správný hrdina na cestu, jež ho má zocelit a na níž by měl i dospět, jak navíc napovídají názvy kapitol odvozené z jednotlivých stádií zárodečného embryonálního vývoje hmyzu.

Z té spousty lidí, které Nami potkává, jsou pro něj nejdůležitější ženy a nezáleží na tom, zda jsou mladé či staré, prostitutky nebo aristokratky, nabízející se nebo nedostupné. 

Jazyk narušuje rytmus vyprávění. Zřejmě má odrážet drsné prostředí městečka Boros, opakující se vulgarismy a akcentovaná sexualita spíše od děje odvádějí.

Penisy, přirození a péra se objevují v nepravidelných intervalech a v různých stádiích vzrušení, a když nemasturbují lidé, tak aspoň opičák v parku.

Namiho pronásleduje neodbytná představa „děsivé povahy obnažené kundy” a erotické třeštění zasáhne dokonce i stroj na espreso, který se pak „v kuchyňce nadrženě chvěje”.

Pokud má být psaní způsobem terapie a katarze autora, je otázka, kudy vede křehká hranice mezi příběhem a touhou odžívat si v něm to neodžité. Řada neobvyklých přirovnání přidává ději barvu a hloubku. A tak se „najednou protrhne obloha, jako když bába vyleje necky”. A ta stejná obloha „je teď těžká jako olovo, těžkotonážní mraky zaléhají obzor jako starý tlustý muž novomanželku o svatební noci.”

A o pár stránek dále ve svých přirovnáních Bellová neúnavně pokračuje: „Uruborové bydlí ve stanech a v přístřešcích z papírového kartonu a až na výtržnosti a rvačky v opilosti jsou neškodní jako rozbité necky.“

Děj novely se na závěr vrací tam, kde začal, do vln nadčasového Jezera, kam je Nami jako malý chlapec proti své vůli vhozen, ale v dospělosti se do něho sám dobrovolně ponoří…

Bianca Bellová (nar. 1970) pochází z Prahy, má bulharské předky. Vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, přispívala do několika časopisů, pracovala v nadnárodních společnostech. V současnosti se živí překládáním a tlumočením z angličtiny. Je vdaná za Angličana, zpěváka Adriana T. Bella, s nímž má tři děti. V roce 2009 vydala svou prvotinu Sentimentální román, novela Mrtvý muž vyšla o dva roky později v nakladatelství Host, kterému již zůstala věrná. V roce 2013 následuje další kniha Celý den se nic nestalo a čtvrtou novelou v řadě je Jezero, vycházející letos na podzim.

zdroj: www.host.cz

BELLOVÁ, Bianca. Jezero. Brno: Host, 2016. ISBN 978-80-7491-771-4.