Knižní recenze: MICHIE, David. Dalajlamova kočka

Dalajláma má Kočku. Dalajláma má mluvící kočku. To by nebyl první na světě, mluvících koček už tady bylo víc, ale toto je navíc Kočka literárním a pozorovacím talentem obdařená, „bóhdikočka“, Sněžná lvice, nebo také jen JSK (Jeho Svatost Kočka). Jmen by bylo k dispozici ještě více, ale na přání autorky samotné nebudou takto zveřejňována.

Zachráněná zvířata umí být vděčná. Jakoby měla schopnost ocenit stávající stav a zcela nezapomenout na ten původní, neutěšený. Zvířata jsou učiteli a žáky zároveň a mezi tyto bohem obdařené patří bezesporu i zmíněná Jeska. Leží si na parapetu okna v prvním patře dalajlámova obydlí, většinu času prospí (pššššš, to se nesmí říkat nahlas, to by se urazila, protože ona zde vystupuje jako pozorná, v přítomnosti ukotvená kočičí bytost), ale když je vzhůru, pečlivě si do mozkových závitů zapisuje, co vidí a slyší. Pozoruje dalajlámu píšícího knihu a protože ho miluje a ctí, chtěla by tvořit něco podobného. Rozhodne se napsat svůj příběh, předat moudrost Jeho Svatosti tak, jak prošla její kočičí podstatou. Vždyť ona má k němu nejblíže, ona mu sedí na klíně, přede a jedním očkem se dívá, jak píše všechna ta písmenka, slova a věty, které umí utěšit.

Příběh začíná v ulicích Nového Dillí, kde dalajláma koupí ubohé, špinavé a kulhající kotě od dvou malých chlapců. A od toho okamžiku se život podstatně promění. Kočka roste jako z vody, zvědavě nakukuje do pokojů paláce, který se stal jejím domovem. A jak plyne čas, vydává se i na delší a delší výpravy. A především přemýšlí… tedy ne, na přemýšlení si udělá čas později, ona především žere a žere, až dojde do stádia, kdy nevyskočí na parapet a kdy se musí nedobrovolně od přemíry jídla odpoutat. JSK má velké štěstí, že se může doslova koupat v přítomnosti svatého muže a vnímat, že je všechno v pořádku. Ta myšlenka hřeje víc než vlněného roucho, ze kterého je její pelíšek.

Láska a soucit procházejí zdmi paláce a ten, kdo umí vnímat, je během okamžiku ucítí a odnese si je sebou. A přesto jich nikdy neubude. Naopak, sdílením rostou a sílí. Všechny bytosti mají dvě přání, být šťastné a vyhnout se utrpení, opakuje muž v červeném rouchu trpělivě těm, co mají uši ke slyšení. A mnohé z nich žijí ve vězeních, která si sama kolem sebe vybudují. A kočka pozorně naslouchá a ptá se pořád dokola stejně jako příchozí, co má tedy dělat a přitom všem ptaní se mimoděk mění. Potom přijdou chvíle, kdy zase všechno vědění odloží, vzdává se, klesá a zase vstává a začíná znovu, protože jak říká její Mistr, důležité je, se nevzdávat a pokračovat.

Kočka píše a píše, drápky šustí po papíře, potom ladně seskočí z parapetu (díky dietě opět vypadá jako kočka a ne jako koule) a jde se projít ven. A když se vrátí, neúnavně pokračuje v psaní příběhu, který nikdy neskončí. Příběhu, který naučí, že bolestivé a nechtěné obsahy, co nás navštěvují, nás mohou navždy poznamenat, nebo nás mohou v dobrém měnit. Za většinu těch smutných věcí, co se nám stanou, opravdu nemůžeme, naše svoboda tkví v tom, jak se k nim postavíme. Moudré bytosti tohle vědí už odnepaměti…

MICHIE, David. Dalajlamova kočka. Překlad Petra Maříková Vlčková. Praha: Synergie Publishing SE, 2015.

napsáno pro: www.kritiky.cz